Můj příběh

Je 3. srpen 2018, místo u vody, nebo na dovolené, trávím tento tropický víkend na Brněnském automotodromu. Proč? Splnil se mi SEN!  Jede se tu MotoGP a já mám tu čest být u toho. Ne jako divák, za plotem, ale jako akreditovaný fotograf.

Spolu s několika desítkami dalších kolegu z celého světa se tu od pátku do neděle snažíme zachytit v akci ty největší hvězdy. Valentino Rossi, Marc Marquez, Andrea Dovizioso, Jakub Kornfeil nebo Karel Abraham a další borci se proháněji po rozpáleném asfaltu Masarykova okruhu.

Procházím se kolem trati, chvílemi se usmívám, potom nevěřícně kroutím hlavou a chce se mi plakat, je to jako POHÁDKA, jsem součástí tohoto kolotoče MotoGP!! Byl to boj, trvalo to skoro deset let,ale podařilo se. Jsem tu a užívám si to!

Přitom k tomu nemuselo vůbec dojít, ještě před pár lety jsem nevěřil, že je něco takového možné. Začínal jsem fotit malým kompaktem, nevěděl nic o tom, jak fotit. Výrazy jako ISO, světelnost objektivu, rychlost závěrky nebo panning mi neříkali téměř nic. V jakém programu upravovat fotografie, jakou techniku si opatřit, prostě nic!

Fotil jsem rodinu, snažil jsem se fotit broučky a další havěť v trávě. Postával jsem s fotoaparátem za plotem automotodromů a pozoroval lepší a šťastnější kolegy. Mockrát mě napadlo, že to nemá cenu, že má snaha fotit je marná. Rozmazané fotky, barevné šmouhy. Prostě nic neumím, nemám takovou výbavu jako oni. Nemám šanci.

Když jsem občas potkal na závodech některé mé kamarády, kteří dostali akreditaci a fotili velké závody, byl jsem dost naštvaný (žil jsem v přesvědčení, že já jsem lepší než oni). Taková nespravedlnost, proč oni mají akreditaci a já ne?

Dost jsem se tím tehdy trápil. Myslel jsem, že je to tím, jakou mají výbavu, lepší a dražší fotoaparáty. (Později jsem pochopil, že byli tehdy opravdu lepší, než já) Chtěl jsem ze vším švihnout a vykašlat se na focení, zmar a frustrace byla tehdy veliká

V roce 2010 jsem ovšem našel něco, co změnilo můj přístup a dostal jsem impuls k dalšímu focení. Našel jsem Road Racing.  Závody motocyklů na přírodních okruzích. Na tyto závody se člověk dostal blízko k trati i bez oné kouzelné kartičky zvaná akreditace.

To už jsem měl, podle mě, parádní foťák, zrcadlovku NIKON a několik objektivů. Začal jsem jsem se také více zajímat o to, jak  vyfotit konkretní scénu. Učil jsem se jak správně používat svou zrcadlovku. Postupně jsem si osvojil  různé techniky focení. Také jsem se naučil fotky zpracovávat v počítači. Pořídil jsem si několik  programů na úpravu fotek.

Na závodech jsem se seznámil s těmi důležitými lidmi z médií. No a začátkem roku 2015 jsem si dodal odvahy a oslovil jsem několik internetových motoristických magazínů, zda nemají zájem o spolupráci. Začala první spolupráce, s ní přišly první akreditace jak na naše, tak i na mezinárodní závody. Koupil jsem si další a lepší fotoaparát, lepší objektivy, investoval jsem i do lepšího notebooku a programů pro úpravu fotografií.

Od té doby jsem se zúčastnil desítek závodů nejen v Čechách a na Slovensku, ale také v Maďarsku a ve Francii. Tam jezdím pravidelně, už pět let fotit největší automobilový závod světa - 24H Le Mans. Stojím tam sice za plotem, jako divák, ale i tak je to neuvěřitelný zážitek. Získat akreditaci na tento závod, to je privilegium pro vyvolené.

Dnes fotím a občas i píšu pro motoristické magazíny MOTORMIX.CZ, MOTORKARI.CZ, SILNIČNÍMOTORKY.CZ a také pro magazín mé kamarádky EVA-MOTO.COM, fotografie ze závodů se občas objeví i v tištěných časopisech jako MOTOHOUSE nebo ČMN. Mou oblíbenou disciplínou je sice motorsport, ale od té doby, co více cestuji po světě fotím rád krajinu, nebo architekturu. S fotoaparátem v ruce jsem navštívil Srí Lanku, Bali, New York, Zanzibar …

Fotografování je nádherná, ale těžká disciplína. To kouzlo, zachytit ten okamžik, ať už souboje jezdců na trati, nebo nádherného jelena pasoucího se na louce u lesa, či dobře nafotit rodinnou oslavu, to je kumšt.